Šero komentáře u knih

„Začal jsem chodit do kostela, jakmile jsem se stal vedoucím banky, protože když mě lidé viděli na bohoslužbách, působilo to solidním a usedlým dojmem, a ačkoliv na rozdíl od tety Augusty nejsem nábožensky založen, mohl jsem se účastnit bez pokrytectví, ježto jsem vždycky oceňoval poetičtější stránky křesťanství. Zdá se mi, že vánoce jsou nutné, potřebujeme chvíle, kdy bychom mohli litovat všech nedostatků v lidských vztazích: jsou to svátky našich chyb a omylů, smutné, ale plné útěchy."

11.05.2024

„Podívejme se zase na pustý ostrov.
Chlis a Dafnie naslouchají s hrůzou blížícím se kročejům.
Na rohu skály objevila se jim černá postava.
Před nimi se vztyčoval strašlivý netvor, jak se jim oběma zdálo.
Byl to však pouze španělský jezuita.
My v něm pátera Jgnáce poznáváme.
Jak se sem dostal, povíme později.
Jgnác byl zvyklým z obracení pohanů zacházeti s divochy, i podařilo se mu brzy polekanou Chlis a Dafnii utišiti.
On vytáhl z pod pláště láhev s rumem a nalil oběma trochu do úst.
To byl první křest těch ostrovanů.
Ti ubožáci dosud ničeho o abstinenci neslyšeli a proto jim ten rum chutnal.
Z vděčnosti přinášeli Jgnácovi, kde co měli dobrého k snědku.
Jezuita pořádně se nasytiv, ulehl a usnul.
Ačkoliv byl dosud promočený, přece usýchal rychle, jelikož na tom ostrově bylo ucházející počasí, protože tam na blízku ucházely ze země sopečné plyny.
Dafnie a Chlis seděli nad spícím jezuitou a odháněli z něj mouchy, nepřestávajíce očima šilhati po té lahvi s tím božským nápojem.
Náhle vykřikli překvapením, neboť na moři před nimi zmítala se lidská bytost.
Oni počali ve své radosti výskati, neboť se zase těšili, že někdo tu přichází s rumem.
Ten výskot pátera Jgnáce probudil a on otevřel oči.
Poznal, že na moři plave nějaká žena.
Klidně čekal, až připlave ku břehu.
Když se jí to podařilo, na ten pustý ostrov se vydrápati, podal jí páter Jgnác galantně svou ruku.
Ona mu jí co duchovnímu otci nábožně políbila a hned upadla do mdlob.
Tato vyvrhelkyně z moře musela býti tím dlouhým plováním a pobytem v moři velmi seslabena a páter jí musel dlouho křísit.
Když se ta žena trochu vzpamatovala, tu dal jí páter několik doušků rumu.
Hned po tom napití udělalo se té ženě lépe.
Otevřela oči a pravila španělsky:
"Pro milosrdenství boží, přejte mi jedinkou jen ještě krůpěj, neboť umírám!"
Po těchto slovech zdála se ta žena omdlévati.
Páter Jgnác jí zachytil a s lítostivým srdcem jí zapůjčil svojí objemnou čutoru, ve které byl rum.
Ta žena tu láhev nedočkavě přiložila ku svým rtům a počala hltavě píti.
Bylo zřejmo, že je podobným nápojům a hlavně rumu zvyklá.
Dlouhými doušky vypila obsah té lahve do poslední kapky.
Jezuita marně se pokoušel tu láhev jí z rukou vyrvati, ona jí nedala dříve od úst, dokud nebyla úplně prázdna.
Pak teprve s vítězným úsměvem odložila láhev a utřela si ústa.
Také Jgnác, i ti ostrované, utřeli nýni hubu, když všechen rum byl vypit.
Bylo patrno, že ta vyvrhelice z moře, jest nějaká spustlice mravní, když tak do sebe dovedla tu líhovinu nalíti."

10.05.2024

"Ve své osamělosti jsem již dosáhl, že mohu rozhodovat sám o své duchovní dietě. Nemusím se dívat doma u svého stolu na nepřátele a mlčky poslouchat, jak pomlouvají všechno, čeho si vysoce vážím. Nemusím poslouchat za svými dveřmi hudbu, která se mi hnusí, nemusím se dívat ani na noviny s karikaturami svých přátel a sebe samého. Jsem svobodný i v tom, že nemusím číst knihy, kterými pohrdám, a chodit na výstavy a dívat se na obrazy, které se mi nelíbí. Jedním slovem, vládnu svou duší alespoň v těch případech, kde jí vládnout mohu, mohu volit, ale vždycky jsem se snažil vyhnout se tyranizování, a to nemají tyrani rádi. Byl jsem vždy nepřítelem tyranů, a to tyrani neodpouštějí."

1 02.05.2024

"Vyšel jsem do zimní noci, barevné iluminacemi nebe. Byla to jedna z těch jasných nocí, za kterých je hvězdná obloha tak rozlehlá a rozvětvená, jako kdyby se rozpadla, rozlámala a rozdělila na labyrint různých nebeských sfér, schopných podělit celý kalendářní měsíc zimních nocí a pokrýt svými stříbrnými a malovanými příkrovy všechny jejich noční zjevy, události, dobrodružství a karnevaly.
Je neodpustitelně lehkomyslné posílat do takové noci mladého chlapce s důležitým a naléhavým úkolem, neboť v jejím polosvětle se ulice zmnohonásobují, zaplétají a zaměňují jedny za druhé. V hloubi města se otevírají - abychom tak řekli - ulice dvojnásobné, ulice dvojnické, ulice klamné a omylné. Očarovaná a zmatená obraznost si tvoří iluzorní, ale přitom jakoby dávno známé a povědomé plány města, ve kterých ty ulice mají své místo a jméno, a noc ve své nevyčerpatelné plodnosti nemá nic lepšího na práci než dodávat stále nové smyšlené konfigurace. Ta pokušení zimních nocí začínají obvykle nevinně snahou zkrátit si cestu a použít neobvyklého nebo rychlejšího průchodu. Vynořují se lákavé kombinace přetnout spletité putování nějakou nevyzkoušenou příčnou uličkou. Ale tentokrát to začalo jinak."

01.05.2024

"Nenávidím literaturu, kde chodí lidé bez košil, kteří zalévají zelinářskou zahradu, hrají v karty, kde smrkají do ruky, kde se ženy nazývají "matka Růžena" a muži "kmotr Antonín". Čtu pouze romány a novely, v kterých muži nosí hedvábné košile a kde se ženy koupají každého rána.
Jsem vegetarián, ale mám-li soustolovníky, jím maso, abych nečinil dojem člověka afektovaného. Ale protože nejsem na to zvyklý, jím maso, i když jsem sám, abych si zvykl.
Nepiji alkohol. Myslím, že málokdo pije alkohol. Bílé víno a likéry ano.
Péro držím mezi ukazováčkem a třetím prstem jako všichni bradýři-intelektuálové, ale nedal jsem se dosud fotografovat u svého psacího stolu s knihovnou za zády, s unylou růží před inspirovanýma očima.
Nemám motto, které bych si dal vytisknouti na dopisní papír, ale kdybych si měl nějaké vybrati, vzal bych si toto napomenutí od Yang-Ciúa: "Kdybys mohl jediným svým vlasem zachrániti vesmír, neposkytni jej."
Žádná žena si pro mne ještě neprořízla hlavní tepnu. Nemám fantastické štěstí u žen, protože se nedovedu nikdy říditi podle pravidel. Toužíme-li po nich, říkají, že jsme vulgární jako všichni ostatní, nežádáme-li si jich, říkají, že jsme impotentní.
Nikomu nic nezávidím. Jediná věc, kterou závidím, je fysická síla.
Všechny ženy, i plnokrevné princezny - jak říká můj velký přítel Angiolo Paschetta - můžeme míti, zaplatíme-li jim. Běží pouze o cenu.
Peníze se buď vydělávají nebo kradou.
Proslulosti se dociluje bluffem.
Ale sílu fysickou musíme dostati od přírody darem, jako hrb a hloupost. Chtěl bych být silný, abych mohl pětasedmdesáti ze sta svých bližních rozbít hubu."

přel. G. Krásová

01.05.2024

„Komunisté rozšířili myšlenku, že náboženství je opium lidstva. Je to pravda, neboť pomáhá udržet na uzdě pokušení poddaných, a kdyby tu náboženství nebylo, na barikádách by bylo dvakrát tolik lidí. Takhle jich za dnů Komuny nebylo dost a mohli být bezodkladně postříleni. Ale poté, co jsem slyšel toho rakouského lékaře mluvit o kolumbijské droze, řekl bych, že náboženství je taky kokain lidstva, neboť podněcovalo a dosud podněcuje války, vraždění nevěřících, a tohle platí jak pro křesťany, tak pro musulmany i ostatní modloslužebníky. A jestliže se afričtí černoši dlouho omezovali na vzájemné masakry, misionáři je obrátili na víru a nadělali z nich koloniální oddíly, mimořádně vhodné k tomu, aby umírali v prvních liniích a po vstupu do města prznili bílé ženy. Lidé se nikdy nedopouštějí zla tak dokonale a s takovým nadšením, jako když to dělají z náboženského přesvědčení.
Nejhorší ze všech jsou nepochybně jezuiti. Mám nejasný dojem, že jsem jim provedl pár pěkných kousků, ale možná mi naopak ublížili oni, ještě si na to dobře nevzpomínám. Nebo to byli jejich pokrevní bratři, zednáři. Jsou jako jezuiti, jen trochu zmatenější. Jezutiti alespoň mají svou teologii a vědí, jak ji používat, zednáři
mají teologií na rozdávání a sami se v tom už nevyznají. O zednářích mi vyprávěl dědeček. Spolu se Židy usekli hlavu králi. A zplodili karbonáře, o něco hloupější sortu zednářů, protože se jednou dávali střílet a podruhé, když omylem vyrobili bombu, si zase dávali useknout hlavu, anebo se z nich stávali socialisti, komunisti a komunardi. Všechny ke zdi! Bravo, Thiersi!
Zednáři a jezuiti. Jezuiti jsou zednáři převlečení za ženské."

3 01.05.2024

„Poslední stoikové jako Marcus Aurelius byli právě lidé, kteří věřili ve vnitřní světlo. Jejich důstojnost, únava, zasmušilá vnější péče o jiné, beznadějná vnitřní péče o sebe, to vše vycházelo z vnitřního světla a existovalo jen v jeho ponuré záři. Stojí za povšimnutí, že Marcus Aurelius klade důraz jako všichni introspektivní moralisté na drobné úkony: to proto, že nemá dost nenávisti ani lásky, aby provedl mravní revoluci. Vstává brzy ráno, právě tak jako naši aristokraté žijící „prostým životem" vstávají brzy ráno, protože takový altruismus je mnohem snazší než zrušit zápasy v cirku nebo vrátit anglickému lidu jeho půdu. Marcus Aurelius je nejnesnesitelnější lidský typ. Je to nesobecký egoista. Nesobecký egoista je člověk, který je pyšný, aniž by měl pro to omluvu ve své vášni. Ze všech možných druhů osvícení je nejhorší to, které tito lidé nazývají „vnitřním světlem". Nejstrašnější ze všech náboženství je uctívání boha v nás. Každý, kdo někoho takového zná, ví, k čemu to vede. Každý, kdo zná někoho z Ústředí vyšší myšlenky, ví, co z toho vzešlo. Bude-li Jones uctívat boha v sobě, bude to nakonec znamenat, že Jones uctívá Jonese. Ať raději než vnitřní světlo uctívá slunce nebo měsíc, ať uctívá kočky nebo krokodýly, najde-li je ve své čtvrti, ale ať neuctívá boha v sobě. Křesťanství přišlo na svět především proto, aby důrazně prohlásilo, že se člověk nemá dívat jen dovnitř, nýbrž má hledět ven, vnímat s úžasem a s nadšením přítomnost božského lodivoda. Být křesťanem má svůj vtip právě v tom, že člověk není ponechán o samotě s „vnitřním světlem", nýbrž rozhodně poznává světlo vnější, krásné jak slunce, jasné jako měsíc a strašné jako armáda s prapory."

2 01.05.2024

"Čekal nečinně ještě půl hodiny. Pak vstal z postele a přistoupil k poličce s knihami, ale tam bylo málo, co slibovalo rozptýlení - jenom železná zásoba starých učených pánů. Tolstého 'V co věřím', Freudova 'Psychoanalýza všedního života', životopis Rudolfa Steinera. Odnesl si do postele knížku Tolstého, a když ji otevřel, našel na okraji slabé rýžky, kde si někdo něco zaškrtl tužkou a potom to vymazal. Je vždycky zajímavé dovědět se, co se jiné lidské bytosti zdálo tak pozoruhodné, a četl:
"Když si uvědomím všechno zlo, které jsem napáchal, vytrpěl a spatřil a které vyplývá z nepřátelství národů, je mi jasné, že příčina toho všeho tkví v onom obrovském podvodu, kterému se říká vlastenectví a láska k vlasti..."
Bylo něco vznešeného v tom slepě ničivém dogmatu, stejně jako bylo něco nízkého v pokusu vymazat, co si tam kdo zaškrtl tužkou. Když už někdo zastává nějaký názor, má jej zastávat otevřeně. Pohlédl na touž stránku o něco výše:
"Kristus mi ukázal, že páté osidlo, které mě olupuje o blažený život, je to, jak odtrhujeme svůj vlastní národ od jiných národů. Nemohu než tomu věřit, a tudíž jestliže snad v nestřeženém okamžiku pocítím nepřátelství k příslušníkovi jiného národa..."
Ale o tohle nejde, pomyslel si; necítil nepřátelství k žádnému jedinci za hranicemi své vlasti: jetstliže se chce toho všeho zase zúčastnit, pak ho pohání láska a ne záští. Pomyslel si: Jsem jako Johns jeden z malých lidí, nezajímám se o ideologie, jsem připoután k tomu rovinatému kraji v cambridgeském hrabství, k vápencovému lomu, k čáře vrb táhnoucí se přes jednotvárná pole, k tržnímu městu ... v myšlenkách tápal po tom závěsu ... tápal po tom závěsu ... kam si chodil skočit při sobotních tancovačkách. S pocitem úlevy se v myšlenkách vrátil k jednomu obličeji: tam našel odpočinek. Aha, pomyslel si, Tolstoj asi žil v nějaké malé zemi - ne v Rusku, které je spíše celý světadíl než země. A proč píše, že to nejhorší, co můžeme provést svému bližnímu, je zabít ho? Každý musí zemřít a každý se bojí smrti, ale když zabijeme člověka, uchráníme ho strachu před smrtí, který by jinak rok za rokem vzrůstal ... Člověk nemusí zabíjet z nenávisti: člověk může zabít proto, že miluje ... a zase se ho zmocnila ta stará závrať, jako by ho někdo udeřil do srdce."

"... Mildred se smíchem chňapla po knize. „Podívejte se! Přečti tohle. Ne, odvolávám, tadyhle je něco opravdu legračního, to nám přečti nahlas. Dámy, nebudete z toho rozumět ani slovo. Je to jen samé pampa-dampa-dam. Přečti to Guyi, tuhle stránku, miláčku.“ Podíval se na otevřenou stránku. V jeho uchu jemně zašelestila křídly nějaká muška. „Čtěte.“ „Jak se to jmenuje, miláčku?“ „Doverské pobřeží.“ Jeho ústa ztuhla. „Tak to hezky zřetelně čti a nespěchej.“ Pokoj sálal horkem, byl v něm žár ohně, byl v něm i chlad. Dámy seděly uprostřed liduprázdné pouště na třech židlích a on stál a čekal, až si paní Phelpsová urovná šaty a až si paní Bowlesová přestane načechrávat vlasy. Potom začal číst hlubokým zajíkavým hlasem, který nabýval jistoty od verše k verši, a jeho hlas letěl přes prostory pouště, pronikal do její bělosti a míjel tři ženy sedící v té obrovské žhavé prázdnotě.
„To moře víry
kdys oblévalo širý země břeh
ve vlny složeno jak brokátový háv.
Však nyní slyším znít
vod melancholický, v dál prchající řev,
šum větru nočního
pustinou břehů šelestit,
v nahé tmě světa dlouze vát.“
Křesla pod třemi ženami zavrzala. Montag četl závěr:
„Ach, lásko, věrni zůstanem
druh druhu! Neboť svět se zdá
jak fantastický sen a překrásná
před námi leží nová zem,
a přece nezná radost, lásky svit,
jistotu, mír a soucit v neštěstí.
Jsme poutníci, na které nebe dští
krvavých nocí hvězdný třpyt,
v němž nevědomá vojska jdou se bít.“
Paní Phelpsová plakala. Ostatní uprostřed pouště poslouchaly, jak její pláč víc a víc sílí a její obličej se mění k nepoznání. Seděly, ani se jí nedotkly, vystrašené jejím počínáním. Nedokázala ovládnout svoje vzlyky. Montaga to zarazilo a otřáslo jím to. „Ale, ale,“ řekla Mildred. „Utiš se, Claro, no tak, Claro, hlavu vzhůru, copak se ti stalo?“ „Já —já —,“ vzlykala paní Phlepsová, „nevím, nevím, já vůbec nevím, ach, ach...“ Paní Bowlesová vstala a příkře pohlédla na Montaga. „Vidíte? Já to věděla, o tomhle jsem se chtěla přesvědčit! Já věděla, že se to stane! Já to vždycky říkala: Básně a slzy, básně a sebevraždy a pláč a hnusné pocity, básně a nemoci. Je to všechno sentimentální svinstvo! Teď jsem se o tom přesvědčila. Jste hnusný, pane Montagu, jste hnusný!“ Faber řekl: „Teď...“ Montag si uvědomoval, že se otáčí, jde k otvoru ve stěně a hází knihu mosazným rámečkem do čekajících plamenů. „Hloupá slova, hloupá slova, hloupá, strašně surová slova,“ řekla paní Bowlesová. „Proč si lidé chtějí navzájem ubližovat? Cožpak není na světě dost zla, musíte ještě lidi trápit takovými věcmi?“

4 01.05.2024

"Velšani jsou prasata, naprostý prasata. Angličani jsou taky prasata, ale o trochu míň než Velšani. Teda po pravdě řečeno jsou stejný prasata, ale snaží se to zakrývat, a protože se umí přetvařovat, nakonec působí jako o trochu menší prasata. Skoti jsou horší prasata než Angličani a jen o trochu menší než Velšani. Francouzi jsou stejný prasata jako Skoti. Taliáni jsou selata. Selata ochotný sežrat vlastní mámu prasnici. To samý se dá říct o Rakušácích: prasata, prasata, prasata. Nikdy nevěř Maďarovi. Nikdy nevěř Čechovi. Lízaj ti ruku, a ukousnou ti přitom malíček. Nikdy nevěř Židovi: ten ti sežere palec a ještě ti poslintá celou ruku. Bavoráci jsou taky čuňata. Když budeš mluvit s nějakým Bavorákem, dávej si bacha, abys měl pořádně zapnutej opasek. S lidma z Porýní radši ani nemluvit: než se naděješ, uříznou ti nohu. Poláci vypadají jako slepice, ale když jim vyškubneš pár per, uvidíš, že mají prasečí kůži. No a to samý Rusáci. Vypadají jako hladoví psi, ale ve skutečnosti jsou to hladový čuňata, co sežerou, na co a na koho přijdou, vůbec o tom neuvažujou, žádný výčitky pro ně neexistujou. Srbové jsou totéž, co Rusáci, jen v menším. Jsou jako prasata převlečený za čivavy. Čivavy jsou mrňavý trpasličí psi, malí jako vrabčák, žijou na severu Mexika a občas se mihnou v amerických filmech. Američani jsou samozřejmě taky prasata. A Kanaďani veliký nemilosrdný prasata, i když tam v Kanadě jsou nejhorší čuňata kanadský Francouzi, stejně jako nejhorší prasata v Americe jsou tamní Irové. Ani Turci z toho nevycházej nijak dobře. Taky prasata, a navíc sodomiti, jako tamhle v Sasku a ve Vestfálsku. O Řecích můžu jenom říct, že jsou stejný jako Turci: chlupatý čuňata sodomiti. Jen Prušáci jsou jiný. Jenže Prusko už neexistuje. Kde je Prusko? Vidíš ho snad? Já teda ne. Někdy si myslím, že všichni zařvali ve válce. Jindy mám zas pocit, že zatímco já ležel ve špitálu, v tom smradlavým prasečím špitálu, Prušáci masově emigrovali někam daleko odtud. Někdy jdu na útesy a dívám se na Balt a pokouším se uhodnout, kam asi tak mohly pruský lodě zamířit. Do Švédska? Do Norska? Do Finska? To není možný: to jsou země prasat. ..."

2 01.05.2024

„Právě umírám, ale je toho ještě hodně, co bych chtěl říct. Byl jsem sám se sebou smířený. Němý a smířený. Ale z ničeho nic vyvstaly ty věci. Může za to zestárlý mladík. Já jsem byl v klidu. Teď v klidu nejsem. Je třeba si pár věcí vyjasnit. Takže se opřu o loket a zvednu hlavu, svou vznešenou třesoucí se hlavu, a vylovím z kouta vzpomínek ty činy, které mne ospravedlňují, a které tudíž popírají hanebnosti šířené zestárlým mladíkem s cílem zdiskreditovat mne během jediné bouřlivé noci. Zamýšlená diskreditace mé osoby. Je třeba být odpovědný. Celý život jsem to říkal. Člověk má morální povinnost být odpovědný za své činy a také za svá slova, a dokonce za svá mlčení, ano, za svá mlčení, neboť také mlčení stoupají k nebi a Bůh je slyší a pouze Bůh jim rozumí a bude je soudit, proto velmi opatrně s mlčeními. Já jsem odpovědný za všechno. Mé mlčení je neposkvrněné. To ať je jasné. Ale především nechť je to jasné Bohu. Vše ostatní je nepodstatné. Bůh ne."

01.05.2024