Sudetský dům II: Podzim 1947 - květen 1950 přehled

29.05.2024

O chlup lepší než první díl, je vidět, že autor na svém stylu malinko zapracoval. Ale literárně mi to pořád připadá tak nějak chabé. Stále se snažím dávat šanci novým českým autorům, ale většinou jsem bohužel zklamaná (čest výjimkám, které v poslední době publikují většinou v nakladatelství Host, jak tak sleduju).

V druhém dílu Sudetského domu se odvíjí příběh tak nějak spletený ze všeho, co jsme si kdy o této době přečetli v jiných románech nebo viděli v televizi. Takový z toho mám dojem. Doba strašná, ale žádného nového pohledu na ni se mi nedostalo; příběhy lidí předem jasné, nepřekvapivé. Školácké popisy hrůz mě už tak nějak za srdce nechytaly a jediné postavy, nad kterými mě občas píchlo na hrudi, byla naivní Jarča a bezbranná zvířata. Často jsem si při čtení říkala, jestli to celé není trochu ztráta času, a ani nevím, jestli budu mít někdy chuť pustit se do posledního dílu. Přestávám totiž věřit, že bude méně plytký než první dva.

26.05.2024

Při čtení jsem si vzpomněl na skladbu Zahrádka od Orlíku:

"Naše krásná zahrádko, zalejvaná potem,
uvadla jsi zakrátko za železným plotem,
uvadla jsi, zrezivěla, co se s tebou stalo.
V beranici s dýmkou v zubech na lidi se řvalo."

Na některé stačilo zařvat, ale jiné musela zločinná komunistická mašinérie rovnou utlouct, nebo alespoň zavřít. Bylo nedlouho po válce, západní Evropa začala vzkvétat a ta východní, úpící pod útlakem sovětské říše zla se propadala do materiální a mravní bídy. Pařát rudé bestie dosáhl i na obyvatele podhorské vesnice Skláře. Někteří se přizpůsobili a na ty, kteří se přizpůsobit nechtěli, v našem případě třeba rodina Smolíkova nebo Weberova, si komunističtí aparátčíci došlápli, protože, kdo nejde s námi, jde proti nám. Nejhorší na téhle době musela být bezmoc a jen pramalá naděje, že se něco v dohledné době změní.